Povídka 3 - Strážci města- 15. díl

31. března 2016 v 19:40 | Poppy |  Povídky
,, To mně nezajímá!" štěknul. ,, Ne? Ale mělo by" koktala jsem a počítala minuty, než mně zastřelí. ,, Prosím, nedělej to!" škemrala jsem. Vtom se jeden Strážce od stolu vymrštil rychlostí blesku, popadl kuši a než jsem se nadála šíp letěl na toho pistolníka. Ten to taky nečekal a šíp ho trefil do hrudníku. Zařval a padal k zemi. Rudá kaluž na jeho tričku sílila. Vykřikla jsem. Ležel na zemi a těžce dýchal. Strážce, co ho trefil se natáhl pro další šíp, ale já natáhla ruku : ,, Ne! Už má dost". Podíval se na mně . ,, Vážně? Ještě jeden zásah do hlavy je je po něm". Stála jsem tam a rychle uvažovala. Přeju si, aby zemřel? Nebo aby žil? Pohlédla jsem dolů. Měl zavřené oči a šíp pořád trčel z jeho hrudníku. ,, Ten už se stejně na nohy nepostaví. Nech ho". ,, Jak si přeješ". ,, Díky! Jsem ti dlužná". ,, Ne, to nestojí za řeč". Vtom do místnosti vpadla Alex a za ní Libor a Honza. Všichni tři rychle zhodnotili situaci. Alex odhodila dýku a objala mně. ,, Díkybohu! Žiješ. Příště ti už zachranˇovat krk nebudu!" Usmála jsem se. ,, Omlouvám se! Nechtěla jsem sem jít". Pustily jsme se a já se objala s Honzou a Liborem. Ostatní Strážci a Lovci se k nám hrnuli. Alex, Honza a Libor se tvářili bojovně a všichni se dotýkali zbranˇí. ,, Klid! Jsou to naši přátelé" zvedla jsem ruce nahoru. ,, Co? Tidle? Gábino, tobě dali nějakou drogu?" zeptal se ostražitě Honza.


,, Ne! Nic mně nedali. My o tom mluvili a oni už nechtějí mezi sebou válčit". Alex se zasmála. ,, Vážně? Takže se vrátíme do města a zase budeme žít spolu?" ,, Přesně tak!" přitakali Lovci a Strážci. Alexandra se poškrábala na hlavě. Kluci mlčeli. ,, Alex, hele, copak to není fér nabídka?" přemlouvala jsem ji. Pokrčila rameny. ,, Jak mám mít jistotu, že nelžeš?" zeptala se. ,, Vážně nekecá!" bránili mně ostatní. Alex jen zamrkala. ,, Dobře. Už ti věřím. Takže padáme?" ,, Jo!" ,, Jasně!" Za chvíli jsme už všichni vycházeli ven ze sídla. ,, Škoda toho baráku" poznamenal kdosi. ,, Jo, klidně bysme to tu mohli předělat". ,, Chcete jít pryč, nebo ne?" štěkla jsem na dav před námi, který ta slova vypustil. ,, Jo, chceme, ale sídla je škoda. Je to velký barák". Odkašlala jsem si. ,, Dost. Nikoho nenutím, aby tu zůstal. Je to jen vaše volba!" Už nic neříkali. Když jsme dorazili do tábora, ostatní se tvářili stejně, jako Alex, Libor a Honza, když jsem jim řekla, že už s Lovci a Strážci neválčíme. ,, Oni se zase vrací k nám a do měst či vesnic bránit lidstvo" vysvětlila Alexandra. Pak nastala hromadná objímačka. Spadl mně kámen ze srdce. ,, Ehm, ehm" odkašlal si kdosi hlasitě a všichni se otočili po zvuku. U stanu, kde leželi zranˇění stál Pavel. Tvářil se jako kdyby kousal do citronu. ,, Tomu nevěřím". ,, Proč bys nevěřil?" zeptala jsem se a prošla cestičkou až k němu. ,, je to tak".

Odfrkl si. ,, Ale Gábina má pravdu!" zastala se mně Alexandra. ,, Musíš jí věřit. Lovci a Strážci už nechtějí brojit. chtějí zase bránit svoje města a vesnice!" Pavel jen koukal, co se stalo. ,, Fajn, já už tomu začínám věřit. Snad to není nějaká bouda". ,, Ne, není!" zavrtěla hlavou Alexandra. ,, Budeme zase dělat to, co předtím. Copak tobě to vadí?" ,, Nevadí, ale moc tomu nevěřím" oponoval. ,, Pavle, přestanˇ malovat čerta na zedˇ! Máme pravdu a basta". ,, Jak je libo" . Obrátil se a zamířil zpátky do stanu. Povytáhly jsme z Alex obočí a podívaly se na sebe. ,, Která za ním půjde dát řeč?" zeptala jsem se. ,, Mně je to fuk. Jdi klidně ty". ,, Dobře". Odhrnula jsem plentu. Pavel seděl na lůžku a prohlížel si nehty. ,, Takže- mrzí mně, že nám nevěříš. Ale to, že zase budeme bránit lidstvo a Lovci nás budou týrat, je fakt. Vždytˇ... od začátku jsme my dva bojovali za to, aby zase bylo vše, jak má být! A ty to chceš zahodit?" spustila jsem. Přestal si prohlížet nehty a zadíval se mně přímo do očí. ,, Máš pravdu, oba jsme toužili po tom, aby zase bylo vše, jak bylo... ale víš, po tom, co je mezi námi tolik zrádců, mám strach.. že se něco stane". Odevzdaně jsem se vedle něj posadila. Vzala jsem ho kolem ramen. ,, Pavle... chápu tvoje obavy! Taky jsem na to koukala jak tele na nový vrata. Ale věřím tomu".

Vzdychnul. ,, Taky bych měl začít a ne pořád dumat o tom, jest-li se něco nepodělá". Sundala jsem ruku z jeho ramen. Usmáli jsme se na sebe. ,, Jdu za ostatními. Připojíš se?" vstala jsem. Pokrčil rameny. Vykoukla jsem ven- Alex chystala ohenˇ a jídlo. ,, Vypadá to slibně" otočila jsem se na něj a mrkla. ,, Beru, jdeme". V táboře zněl veselý hlahol a všichni seděli u ohnˇě, který už plápolal. Alexandra nás spatřila a vyslala myšlenku: ,, Takže co?" ,, Jo, mír, ale chvíli váhal". ,, Super!" ,, Díky". Pavel to poznal: ,, Co jste si to o mně povídaly?" ,, Ale nic!" zasmála jsem se. ,, Vážně". ,, To ti nevěřím". ,, Pavle!" Došli jsme k ostatním. Honza se na mně vyčítavě podíval. Zamračila jsem se, ale obrátila pozornost na ostatní, kteří řešili, co bude dál. Pavel seděl po mé levici. Občas se mně letmo dotkl na stehně. Honza se tvářil, že snad každou chvíli vyskočí a Pavla popadne a hodí na druhou stranu ohnˇiště. Měla jsem z toho divnej pocit. ,, Jsem ráda, že jste tu zase všichni!" ozvala se Alex a vstala. V ruce držela malou skleničku se stopkou a v ní domácí rybízové víno. Všichni jsme se chopili skleniček a taky vstali.

,, Doufám, že nejsem sama, kdo si to myslí. Takže- na zdraví!" zvolala a začalo hromadné tˇukání. Když jsme dotˇukali, všichni jsme se napili. ,, Super víno!" ,, No, kvalita...". ,, Výborný!" ozývaly se nadšené ohlasy. Alexandra se usmála. ,, Děkuji! Už je vyrábíme druhý rok". Zase jsme se posadili. Honza si začal povídat s Liborem a mně nechal být. Pavel se na mně podíval. ,, Co mu je? Myslím Honzu. Díval se na nás jako na vrahy". Pokrčila jsem rameny. ,, Vím já?! Neřeš to". ,, To moc dobře nejde. Ale zkusím to". Honza se právě něčemu řehtal. Smál se hrozně. Dívala jsem se do plamenů a uvažovala, jak naložit s tím, že prakticky nemám stálý domov. Byt ještě nemám a ani mít nebudu, když je svět lidí zničený. Bolelo mně srdce. Alexandra ke mně přistoupila. ,, Musíme si promluvit mezi čtyřma očima". Zbledla jsem. ,, A kdy? Tedˇ?" ,, Až tady skončíme. Nebo zítra, to je fuk. Neboj, nebude to nějaký hrozný". Neodpověděla jsem. Najednou jsem toužila být sama. Zavřela jsem oči. Pavel si toho všiml. ,, Co se děje, Gábi?" ,, Ale nic. Bav se a já.. musím být chvíli sama, nebo se zblázním". Vystřelila jsem od ohnˇě a ignorovala volání: ,, Kam jdeš?" a vyděšené pohledy Alex a Pavla. Utíkala jsem do lesa. Opřela jsem se o strom a nahlas dýchala.

,, Proč jsi utekla až sem?" ozval se hlas za mnou. Odlepila jsem se od kmenu a otočila se. Pavel, to jsem čekala. přišel ke mně a chytil mně za ruce. ,, Jak zblázníš? Nechápu". ,, Pavle... bojím se o svůj domov! Zažádala jsem si o byt a co? Ze snu je jen hromádka popela... už se tam nemůžu vrátit. Bude trvat roky, než svět lidí dáme zase do pořádku". Sklonila jsem hlavu. ,, Gábino, no tak! Nevěš hlavu. Zatím bydlíme v táboře a co? Alexandra je zlatá, že nás tam nechala. Lepší než nic". ,, Máš pravdu". Usmála jsem se, ale nevypadalo to jako úsměv. Spíš jako škleb. ,, Takže jsi už v pohodě?" chtěl vědět. Pořád mně držel. ,, Jo, snad jo" pípla jsem. Pustil mně a dal mně polibek na tvář. ,, Abys ses cítila líp" dodal. ,, Jdeme?" ,, Jo, jdeme". Když jsme přišli k ohnˇi, upřelo se na nás několik párů očí. ,, Copak jste tam dělali?" zajímala se Alex. Polknula jsem. ,, Rozhodně ne to, co myslíš! Pavel mně jen promlouval do duše". ,, Vážně? Jen aby". ,, Haha". Zase jsme se posadili vedle sebe. Alex nám dolila víno z karafy. ,, Díky" zašeptala jsem. ,, Nemáš zač". Odešla dolít ostatním. Všichni si povídali a byl to příjemný večer. Spát sme šli hodně pozdě, asi v jednu v noci.

Druhý den ráno

Zívala jsem a vylízala ze stanu. Ostatní už byli ve stanu s jídlem a pitím a rozkoukávali se ze včerejška. Když jsem vešla ,všichni se na mně podívali . Polilo mně nepříjemné horko. ,, Co se včera dělo? Udělala jsem snad něco trapnýho?" zeptala jsem se sestry, která si nabírala vlašský salát. ,, Ne, nic trapnýho jsi nedělala. Vážně!" ,, Díkobohu". Vybrala jsem si neperlivou vodu z lahve, celozrnou bulku, domácí hořtici , šunku, sýr... Posadila jsem se vedle ségry, která pomalu žvýkala salát a přikusovala bulku. Vzhlédla od jídla. ,, Až dojíme, musím ti něco dát přečíst". ,, Mně? A co to je?" vyvalila jsem oči. ,, Jeden dopis, který jsem objevila před pár měsíci ve stanu mém. Je to od neznámého pisatele , nebo pisatelky". ,, Páni! A co se v něm píše?" Zašklebila se. ,, To ti pak dám přečíst. Jen klid". Obě jsme pak jedly mlčky. ,, Alex?" Zvedly jsme oči. U stolu stála z druhé strany Lucie. Tvářila se smutně. ,, Copak?" zeptala se sestra. ,, Jde o jednu záležitost ohledně tábora... jeden Lovec se včera docela opil a zničil skoro všechny zbranˇě!" Alex vstala a málem schodila talíř s jídlem. ,, Co? Všechny?" ,, Ne, skoro všechny. Pár mečů, dýk a kuší zbylo a i šípy, ale jinak... nic. Nechápu, proč to udělal!" ,, Ani já ne. A kde je?" vyštěkla Alexandra. ,, Lovec? Nevíme, někam se vypařil". Alexandra se tvářila, jako kdyby měla mít mrtvici. ,, Musíme ho najít!"

Vyrazila ze stanu s jídlem jako první a já a Lucie běžely za ní. ,, A kde začneme?" ptala se Lucie celá zadýchaná. ,, Rozdělíme se- jedna skupina půjde do světa lidí a další se vydá do lesa". Svolala celý tábor a vysvětlila, co se děje a kam se půjde. Všichni souhlasili. Já jsem patřila ke skupině, která měla jít do světa lidí. Se mnou šel Libor, Lucka a dva Strážci s Lovci. Alexandra šla do lesa. Vstoupili jsme portálem , který vytvořila Alex předtím, než s ostatními zmizela v lese. Měla jsem srdce až v krku. Co nás tam čeká? Lucka se na mně zúčastně podívala: ,, Neboj se, bude to v pohodě!" Oblíbená věta! Zaskřípala jsem zuby. ,, Myslíš? Dost pochybuju". ,, Má pravdu" ozval se Libor. ,, Nic pěknýho nás tam nečeká. Jen panika, smrt a zbořený domy". Zamrazilo mně. Přesně! Lucka se na Libora zamračila: ,, Nejsi vůbec optimista!" ,, Jo, ale copak je všechno růžový? Není". Odkašlala jsem si: ,, Tedˇ nemáme moc času se hádat! Jdeme". A vstoupila jsem do portálu jako první. Za mnou Lucka a Libor.

Libor mněl pravdu- svět lidí vypadal přesně tak, jak popsal. Všude vládla panika, někteří obyvatelé už byli budˇ mrtví, nebo napůl šílení. Ani jsem se moc nedivila. Vždytˇ přišli ze dne na den o vše, co milovali- domov, rodinu, přátele, práci... Málem jsem zakopla o něčí mrtvé mužské tělo. Leželo v prachu . Poznala jsem, kdo to je- ten úředník z radnice! Slzy mně vrhkly do očí. Lucka a Libor ke mně přistoupili. ,, Znalals ho?" zašeptala Lucka. ,, Jo, jen letmo, dělal na úřadě". ,, Aha. Jdeme dál". Procházeli jsme všechny místa, která jsem důvěrně znala- obchody, památky.. Zastavili jsme se u rozpadlého obchodu s oblečením. Vzdychla jsem. ,, Libore, měl jsi pravdu. Je to děs! Jak ale máme toho Lovce najít? Mohl se schovat někde do rozbořenýho baráku". ,, Stejně je kravina, že je možná ve světě lidí!" ozvala se Lucka. ,, Jediný, kdo umí vytvořit portál je přece jenom Alex, ne?" Oba jsme se na ni dívali, jako kdy právě řekla, že jsme jen ve zlém snu a svět lidí je v pořádku. ,, Co se tak díváte?" rozhodila rukama. ,, Ty jsi zlatá!" vyhrkla jsem a objal ji. ,, Já? Nemyslím si. Proč?" vymanila se z objetí. ,, Ten Lovec mohl ovládat to, co umí Alex". Libor už pochopil a nadšeně přikyvoval. ,, Přesně! Ale někdo ho to musel naučit! Byla to Alex? Klidně mohla, protože po návratu do tábora jim věřila".

,, Libore, nemyslím si, že by to byla ona" pochybovala jsem. ,, Vrátili se přece jen pár hodin před tou oslavou. Jak by to stihla?" ,, Jo, to je fakt" souhlasila Lucka. ,, Jedině, že by byl někdo další, kdo to umí". Horečně jsem uvažovala. ,, Ale kdo? Všichni to zapřou". Mlčeli. ,, Jo, ale možná vím, kdo to byl". ,, A kdo?" vyvalila jsem oči. ,, Pavel!" vysvětlila Lucka a oči jí zářily. ,, Co? Pavel? Ale Lucko, to je blbost!" odmítla jsem. ,, Není! Vždytˇ se jen léčí a měl spoustu času to se naučit". Posadila jsem se na lavičku, která už byla skoro urvaná. ,, Jo, něco na tom je. Takže co? Vrátíme se zpátky?" ,, Ne, musíme to tu projít". ,, Tak jo" vstala jsem smutně z lavičky. Kráčeli jsme dál, ale Lovce jsme pořád neviděli. ,, Třeba už je zpátky ve světě lidí". ,, Jo a naše práce byla zbytečná" odfrkla si Lucka. ,, Ještě nám zbývají dvě ulice". ,, Jo, ale moc nedoufám, že tam něco najdeme". Mlčky jsme zamířili do ulice Zahradní. Libor se tvářil skepticky , Lucka neutrálně a Libor ostražitě. Vtom jsem zahlédla na konci ulice nějaký pohyb. ,, Tamdle! Viděli jste?" ukázala jsem prstem. Oba se podívali mým směrem. ,, Neviděli. A co tam mělo být?" zeptala se tupě Lucka. ,, Nějaký stín. Pojdˇte se tam podívat. Třeba to byl on". ,, Když myslíš..". Šla jsem jako první. Za mnou Lucka a Libor.

Ale když jsme tam přišli, nikdo tam nestál. Rozhlíželi jsme se. ,, Nikdo tu není. Sakra!" zaklela jsem jadrně. ,, Asi to byla kočka nebo tak. Jdeme" vzdychnula Lucka. Zkusili jsme ještě jednu ulici, Křižíkovu, ale ani tam Lovec nebyl. Začínala jsem být unavená a zoufalá. Vrátili jsme se k portálu. Jenže- on tam nebyl! ,, Co budeme dělat?" hlesla jsem. ,, Jak se dostaneme zpátky?" Srdce mně poplašeně bilo. ,, To fakt nevím" odsekl Libor. ,, Jen by mně zajímalo, proč zmizel". ,, To nejsi sám, koho to zajímá" zašeptala jsem. ,, Už se to někdy stalo?" ,, Ne, nikdy" zavrtěl hlavou. ,, Jsou dvě možnosti- někdo portál zavřel budˇ odsudˇ, nebo z druhé strany". ,, Z druhé strany?" Ale kdo by ho zavřel? Alex?" chrlila jsem možnosti. ,, Nevím!" zařval na mně. ,, Copak jsem jasnovidec?" ,, Nejsi, ale nemusíš na mně řvát" zavrčela jsem. ,, Hele, nechte toho" stoupla si mezi nás Lucka. ,, Nejdřív se odtudˇ musíme dostat". Natáhla ruku k místu, kde portál byl, ale nic se nestalo. ,, Sakra! Jsme tu uzavřený navěky" zaklela. ,, A co zkusit pomocí myšlenkové zprávy přivolat Alex, aby portál otevřela?" navrhla jsem. ,, No, pochybuju, že to vyjde". ,, Ale zkusit to můžu, ne?" pokrčila jsem rameny a zavřela oči. ,, Alex? Slyšíš mně? Jsem s Liborem a Luckou uvězněná ve světě lidí". Otevřela jsem oči. ,, Snad tu myšlenku zachytí".

Uběhlo pár minut a nic se nedělo. ,, Co dál? Jak dlouho to potrvá, než odpoví?" mlasknul Libor. ,, Nevím. Prostě počkáme, nic jiného nám nezbývá". Tak jsme se posadili na lavičku a čekali. ,, Gábino?" ozvala se po chvíli ticha Lucka. ,, Nemyslím si, že děláš dobře, pokudˇ se chceš vrátit. Tady už to nikdy nebude jako dřív! Pokudˇ se Pavel nechce vrátit, má pravdu". ,, Ale já se vrátit chci. Víš proč? I když je to tu rozbořený a tak, pořád je to můj domov". Koukala na mně dost nechápavě. Obrátila jsem se na Libora: ,, Jakej je tvůj názor? Měla bych tu zůstat? Nebo žít v táboře?" ,, Mně je to vcelku fuk. Záleží na tobě". Měl pravdu. ,, Okay. Tak já se ještě rozmyslím" zazubila jsem se. ,, Jen aby to netrvalo věčnost" ušklíbl se Libor. Už už jsem mu chtěla něco říct, al do mysli mně přišla zpráva od Alex. ,, Co? Jak se to mohlo stát? Ale já ten portál nezrušila". ,, Ne? Ale kdo tedy?" ,, Netuším. Vážně! Ale budu se snažit ihned vám běžet na pomoc". Lucka se na mně podívala. ,, Měla bys jí říct o Pavlovi". ,, A co je s ním?" vyhrkla jsem. ,, Však víš, ne? Že se mohl naučit otevírat a zavírat portály". ,, Aha, tak jí to povím". ,, Ještě něco". ,, A co?" ,, Napadlo nás- tedy Lucku napadlo, že by to byl Pavel, kdo mohl otevřít portál a pustit Lovce do světa lidí". Chvíli mlčela. ,, To si jako myslí, že jsem ho to naučila já, aby šel tam? Ne. To bych nikdy nedopustila!" Znělo to rozčíleně. ,, A kdo tedy?" zeptala jsem se opatrně. ,, Nevím. Umněla jsem to jen já. Nevím".

Přetlumočila jsem to Lucce. ,, Mohla kecat" ušklíbla se. ,, No, já ji věřím" posadila jsem se na lavičku a sledovala, jak kus letáku od BILLY létá sem a tam. ,, Aha, ale jak jinak by se sem dostal?" Než jsem stačila něco odpovědět, ozvaly se výkřiky a výstřely. Všichni jsme okamžitě zaujali bojové postoje. ,, Odkudˇ to šlo?" zašeptal Libor. ,, Netuším. Ale beze zbranˇí jsme v pasti" hlesla jsem. ,, Musíme se ukrýt!" nařídila Lucka a všichni jsme běželi do obchodu s potravinami přes ulici. Hlasy a zvuk zbranˇí sílíl. Schovali jsme se za regál , kde bývalo pečivo. Všimla jsem si, že kousek od nás leží mrtvé tělo prodavačky vietnamské národnosti. Otřásla jsem se. ,, Gábino, nedívej se tam" napomenul mně Libor. Otočila jsem se tedy na ulici. Zatím se tam nic nedělo. Vyčkávali jsme. Po pár minutách se na ulici objevilo asi deset postav v tmavě hnědých latexových oblecích. Podívala jsem se na Libora. ,, Jsou to naši?" zašeptala jsem. Zavrtěl hlavou. ,, A kdo to je?" ,, Nevím, můžou to být ti, co přežili". Vtom se jeden ze skupiny otočil směrem k nám. Zatajili jsme dech. ,, Někdo tu je. Cítím to" prohlásil hrubým hlasem. Měl na rukou černé rukavice. ,,A kde?" zeptal se další. Všichni měli meče.

,, Někdě tady, blízko. Ale nedokážu je víc zaměřit". Vyvalila jsem oči. Co od nás chtějí? Zabít nás? Vysvobodit? Lucka a Libor se tvářili stejně, jako já. ,, Jdeme dál?" otázal se jeden ze skupiny. Šéf přikývl. ,, Jistě. Pak se sem ještě vrátíme". Počkali jsme, až byo ticho. ,, Jsme v háji! Jak dlouho potrvá, než se sem vrátí?" hlesla Lucka. Libor ale už byl v půlce obchodu a chystal se vlézt do skladu. ,, Co to děláš?" zeptala jsem se. ,, Hledám nějaký zbranˇě!" otočil se na nás . ,, Nebo tu chcete umřít? Fajn, ale já ne". Pokrčily jsme rameny a následovaly ho. Sklad vedl po schůdcích dolů. Všude to páchlo zatuchlinou. Sklad byl malý a bylo tu čisto. Libor hledal nějakou skřínˇku, ale nic nenašel. Pak jsem si všimla skrytých dveří u krabice od plechovek s kukuřicí. Odšoupli jsme krabici bokem a strčili do dvířek. Otevřely se samy. ,, Moc zabezpečený to tu nemají" odfrkla si Lucka. Uvnitř tajné místnosti byly naskládany dýky, meče, kuše, toulce se šípy... ,, Proč to nepoužili?" nechápala jsem. ,, Zřejmně to už nestihli" vysvětlil Libor. Přeběhl mně mráz po zádech. Vzala jsem si toulec se šípy a taky kuši, Libor si vybral dvě dýky a Lucka meč. Schovali jsme se opět za stejný regál a čekali.

Asi za hodinu se opět vrátili. Rozhlíželi se kolem sebe. ,, Tak co, šéfe? Cítíš je?" zeptal se jeden. Copak jsou nějací čichači? ,, Jo, pořád tu jsou. Ale kde? Rozdělíme se a všechno prohledáme". Super. Určitě nás najdou! Jeden z mužů se vydal k obchodu, kde jsme byli my. Libor na nic nečekal- vylítl ven a z bojovým rykem začal házet dýkami. ,, To je vůl!" plácla se Lucka do čela. ,, Prozradí nás!" ,, Jo, co ho to popadlo?" souhlasila jsem. Obě jsme vyšly ven. Libor pořád řval a bojoval. Šéf těch záhadných mužů se otočil na Libora. ,, Ale, ale, kdo to je? Jeden z těch, co to tu zničili?" vyzvídal. ,, Nejsem. My to nebyli, to ta druhá skupina. Ale kdo jste vy?" ,, Jsme ti, kdo to přežil. Odpadlíci si říkáme. A jak jste se sem dostali?" Libor se ohlédl po nás. ,, Mám mu to říct?" ,, No, radši bych to nedělala" odpověděla jsem tiše. ,, Tak ne, smůla". Odpadlík se zatvářil naštvaně. ,, Jakto?" ,, No, mohli byste toho zneužít". ,, Vážně? Moc nám nevěříte". ,, Jo, ale máme strach, abyste toho nezneužili". Odpadlík se na nás podíval, jako kdybychom řekli, že smrdí. ,, Aha, tak to jo.. víte co? Nechte si to" mávl rukou. ,, Fajn. A kde bydlíte?" zeptala jsem se zvědavě. ,, V jedný rozbořený budově, kde bývala pošta".

,, Aha. A jak tam žijete? Kde berete potraviny?" pálila jsem otázky. Všichni Odpadlíci včetně Lucky a Libora na mně koukali. ,, Nějak moc otázek, ne?" zasmál se hlavní Odpadlík. ,, Víte co? Zavedeme vás tam. A klid- nebudeme vás unášet a tak". Vymněnili jsme si pohledy. ,, Proč ne?" ozvala se Lucka, ale neznělo to moc jistě. Libor popadl dýky a přikývl. ,, Souhlasím". ,, Tak jo, jdeme" usmál se Odpadlík a my se připojili k nim. ,, Snad nám nic neudělají" zašeptala Lucka a vyhnula se velkému kamenˇi u cesty. ,, A pokudˇ jo, víš, čí to je vinna" šlehla po mně zrakem. ,, Ale- já neříkala, atˇ jdeme s nimi! Jen, že jak se jim tam žije". Libor se na Lucku zazubil. ,, Gábina má pravdu. Jen se ptala, o nic nejde! Mám dýky, kdyby se něco dělo". ,, Dýky? Libore, jen dvě dýky nestačí. Oni mají víc zbranˇí". ,, To já přece vím" protočil oči. ,, Ale mám tajný plán". ,, Jo, jakej?" ,, To uvidíte, když se strhne mela". ,, No, pokudˇ nějaká vůbec bude" ušklíbla se Lucka. Odpadlík se na nás obrátil. ,, Jsme na místě". Stáli jsme u pošty a já se neubránila slzám. Sem sem chodívala pro balíky... a tedˇ? Rozbořená ruina! ,, Běžte za mnou a opatrně" varoval nás a stoupal po schodech, které byly místy rozbořené- bodejdˇ by ne, když to byl kámen. U čtvrtého schodu jsem málem uklouzla a letěla až dolů po zádech. Libor, který šel za mnou, mně pohotově chytil za ruce. ,, Díky" otočila jsem se na něj.

Odpadlíci se usadili do orvaných kožených křeslech , které bývaly u přepážek na dopisy. ,, Můžete se posadit" pokynul nám jejich šéf. Rozpačitě jsme se posadili a Libor pořád držel svoje dýky. ,, Odlož si je" kývl na ně Odpadlík. ,, Ne- to je dobrý". ,, Jak chceš" pokrčil rameny a pohodlně se opřel. ,, Pořád ještě nevím, kdo jste vy". ,, Lovci, Strážci... taková směska těch, co se rozhodli žít v táboře". Zatvářil se moudře. ,, Vážně? A kde je ten tábor?" Dupla jsem Liborovi na nohu. ,, Co to vyvádíš?" ,, Nic, říct mu to můžu. Tábor má ochranné zabezpečení, kdyby něco". ,, Fakt? Alexina práce?" ,, Si piš! neboj, nenajdou ho". ,, Fajn, jak je libo". Libor mu to vypověděl. ,, To zní zajímavě! A můžeme tam jít s vámi?" ,, Ne, řekni , že ne! Musíme se poradit s Alex". ,, Hele, nekecej do toho!" Pak se podíval na Odpadlíka. ,, Jasně, klidně.Snad nebude šéfka nic namítat". ,, A to je kdo? Jedna z tvých kámošek?" zeptal se ostře Odpadlík. ,, ne, ani Lucka a ani Gábina to nejsou. Je to Alexandra, Gábiny ségra". Odpadlík si mně dlouze měřil. ,, Jste ségry? Jaký máte příjmení?" Polknula jsem. Co když po nás jde? ,, Mám mu to říct?" zeptala jsem se úzkostě Libora. ,, Co když jsme na jeho listině osob, které má zabít?" ,, I to je možný. Víš co? Raději to zamlč a vymysli si jiný příjmení. A uvidíš, jak bude reagovat". ,, Díky, fajn".

,, Bláhová". ,, Aha, myslel jsem, že Sláková" ušklíbl se. ,, A- co jste měl se Slákovou?" hlesla jsem a snažila se dělat, jakože nic. ,, Alexandra Sláková je mrcha, která se snaží o nějaký... jiný systém mezi Lovci, Strážci... je dost chytrá". ,, Vážně?" ,, Jo, dost mně sere". Vyjekla jsem. ,, Copak?" zvedl obočí. ,, Ale.... nejsem moc zvyklá na sprostý slova". Libor se zakuckal. ,, Co? Nejsi zvyklá?" ,, Nevěděla jsem, co říct!" ,, Blbá odpovedˇ". ,, Ne? Mezi muži bys měla znát nějaký to slovo". Nevěřil mně, což jsem očekávala. Zkousla jsem si ret a chtěla něco namítnout, ale Libor vstal. ,, No nic... asi už padáme". I Lucka se zvedla. Já pomalu taky. ,, Takže díky a čau". Když jsme byli dost daleko od pošty, zastavili jsme se. ,, Obávám se, že mně moc nevěřil, že jsem Bláhová a ne Sláková" povzdychla jsem. Lucka se tvářila smutně. ,, Slyšeli jste- tvoje ségra je pro ně nemilá osoba. Povíme jí to, že jsme je potkali a že ji nemají v lásce?" ,, Ne!" vykřikli jsme oba. ,, Fajn, tak ne" pokrčila rameny. ,, O čem to tu mluvíte?" Alex stála jen pár kroků od nás. A s ní pár , našich, z tábora. ,, Alex... ty jsi tady! Měli jsme za to, že nepřijdeš" spustil Libor. Její oči byly ledové. ,, Ale jsem tu, jak vidíš. Takže?" ,, Alex.... to ti říct nemůžeme. Dotklo by se tě to!" začal pomalu Libor a tvářil se jako spasitel. ,, Vážně? pozvedla obočí. ,, Jo, jasně. Nemůžeme". ,, No tak, Libore!" zatvářila se přísně.

Mlčeli jsme. ,, Fajn, tak jo. Nic teda neříkej. Stejně na to přijdu" ušklíbla se. Ostatní se zasmáli. ,, Tak co, jdeme odsudˇ?" zeptala se. ,, Jasně". ,, Za mnou". Doběhla jsem Alex a zařadila se po jejím boku. Lucka a Libor zůstali někdě vzadu. ,, Takže co myslíš? Až se vrátíme vyslechneme Pavla? Třeba to vážně umí". Podívala se na mně úkosem. ,, Už jsem ti k tomu něco řekla. Ne, on to nebyl". ,, Vážně? Jsi si jistá?" ,, Jo! A už se o tom nebudeme bavit! Mám jiný obavy". ,, Jaký?" ,, Neptej se, ale souvisí to s táborem. Je to ožehavé téma... pak to všem oznámím". ,, Dobře, už se neptám". Došli jsme zpátky na náměstí, kde už Alex vytvořila předtím portál. Slabě zářil. ,, Jdu první" oznámila nám jako nějaká královna. ,, Fajn". Vstoupila do portálu a pak jsem šla já, Lovci, Strážci... Počkaly jsme, až budeme kompletní. Když se tak stalo, Alex uzavřela portál a ten zmizel. ,, Čau ztracenci" pozdravil nás Pavel, který seděl na špalku a pil vodu z kelímku. ,, Čau" houkla jsem a zatímco ostatní si šli po svém, já se posadila na druhý špalek. Zadívala jsem se mu do očí a pocítila nutkání se ho zeptat, zda-li umí dělat portály. Jenže Alexandra se motala kolem- sháněla jídlo a tak jsem nechtěla dráždit. ,, Tak- co se dělo ve světě lidí?" zeptal se po chvíli Pavel a zvedl zrak. ,, No..odkadˇ začít? Je to tak hrozný! Všude je chaos a ... už to není, co kdysi. A nikdy nebude!" Rozbrečela jsem se.

Vstal a položil mně ruce na ramena. ,, To mně mrzí a taky mně to štve. Ale Gábi, nemáme šanci to dát dohromady. Musíme žít tady". Rozhlédla jsem se kolem. Všichni, kdo tu žili, vypadali spokojeně. Každý z nich měl svůj úkol a svoje kámoše. Co jsem měla já? Prázdno , smutek, vztek... pořád jsem nevěděla, jak s Pavlem pořádně mluvit, i když se mně po něm stýskalo, když zmizel... ,, Ale Pavle, já tady nikdy nebudu štˇastná!" vyhrkla jsem. ,, Můj domov byl tam a tady to není ono". Zase se posadil. ,, Já vím, že to není ono, ale jsem s tím tak nějak smířenej. Gábino? Napadlo mně, že kdybysme spolu chodili dýl, mohli bysme tu mít svatbu, nebo vychovávat dětˇi". ,, Co? Tady? Ale tady nic není. Žádný pořádný život". Zamrkal. ,, No, tedˇka ne, ale Alexandra se mně svěřila, že má velké plány co se týče tábora". ,, Fakt?" opáčila jsem sarkasticky. ,, Jaký? Postaví snad obchodˇák? Nebo zavede internet?" ,, Eh, ehm" ozvalo se mně nad hlavou. Zvedla jsem ji a uviděla přede mnou stát naštvanou ségru. Pavel vstal. ,, Radši mizím". Alexandra na to neřekla nic. ,, Copak tobě se tady nelíbí? A posmívat se mým plánům je teda ubohý. Víš co? Klidně zase otevřu portál a ty se vrattˇ ". Z očí jí sršely blesky. Vstala jsem z pařezu. ,, Alex, to ne, přece jsme sestry! Já... se omlouvám , nemyslela jsem to tak".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama